Pět mýtů o GMO

V českých médiích se stále častěji mluví o problému geneticky modifikovaných organismů (GMO). Není se čemu divit. Česká republika vstoupila do EU právě v době, kdy v Unii skončilo šestileté moratorium na dovoz a pěstování nových geneticky modifikovaných (GM) plodin. Zároveň v ČR začal platit nový zákon o povinném značení potravin vyrobených z geneticky modifikovaných surovin.

Ačkoli by si debata o GMO zasloužila ještě více mediálního prostoru, neboť mluvíme o revolučním a nevratném zásahu do přírody a do celého potravního řetězce, buďme rádi, že se alespoň nějaká vede. Například v největší demokracii na světě, v USA, proběhla masivní invaze geneticky modifikovaných (GM) plodin do zemědělství bez jakékoli veřejné diskuse, bez nezávislého vědeckého posouzení a za nezájmu médií. Američané tak dnes nejenže neví, co jedí, ale je jim dokonce upíráno právo to vědět.

Aby se něco podobného neopakovalo i u nás, je zapotřebí vést otevřenou debatu o důsledcích pěstování geneticky upravených plodin na zdraví a přírodu. Přitom na jedné straně nesmíme propadnout panickému strachu z biotechnologie jako takové, na druhé straně musíme, zvláště v otázce uvolňování GMO do životního prostředí, přijímat argumenty biotechnologických firem s kritickým odstupem. Už jen z toho důvodu, že řadu problémů, které má GMO podle nich vyřešit, tyto firmy samy vytvořily. Máme jim tedy dnes věřit, že se stanou světlonoši na cestě ke zdravějšímu životu a čistšímu životnímu prostředí?

Argumentace ve prospěch pěstování GM plodin je na první pohled velmi přesvědčivá a není těžké jí podlehnout. Biotechnologické firmy se nám snaží vštěpit 5 základních pravd“ o GMO, které se však v konfrontaci s realitou a zdravým rozumem ukazují jako pouhé mýty. Média je bohužel často nekriticky přijímají.

Mýtus č. 1: Geneticky modifikované organismy nejsou ničím novým. Genetické inženýrství je dokonalejší a časově úspornější formou šlechtění.
Ano, díky konvenčním způsobům šlechtění dnes existuje mnoho živočichů a rostlin, které kdysi neexistovaly. Geny, které za to mohou, ale vždy pocházely ze stejného druhu, či z druhů blízce příbuzných. Moderní genetické inženýrství však přenáší geny mezi naprosto odlišnými organismy. Gen ryby nebo viru a umístí do DNA rajčete a podobně. Vznikají tak organismy, které by tradičním způsobem šlechtění nikdy vzniknout nemohly.

Mýtus č. 2: Potraviny z GMO jsou nejdůkladněji prověřeným a nejpřísněji kontrolovaným zbožím.
Každé průmyslové odvětví a každá firma ráda uvádí, že právě její produkty prošly tím nejdůkladnějším vědeckým zkoumáním a kontrolou. Ať se jedná (či jednalo) o jaderný průmysl, výrobce PVC, MSG, fermetrazinu, DDT, či vzpomeňme blahé paměti na ještě nedávné dušování „vědců“, že nemoc šílených krav není přenosná na člověka.

Ve Spojených státech, kde GM potraviny zažily svoji premiéru a odkud si podle propagátorů GMO máme brát příklad, se neprovádí žádné nezávislé testování jejich bezpečnosti. Již v roce 1992 americké ministerstvo zdravotnictví zařadilo bez nezávislého vědeckého posouzení GM potraviny do kategorie „generally regarded as safe“ (GRAS), neboli „obecně považované za bezpečné.“ Z tohoto titulu nemusí být bezpečnost GM potraviny podle zákona nijak nezávisle prověřována. Vládní orgány spoléhají na údaje od biotechnologických firem, které provádějí bezpečnostní testy samy a samy též určují, zda nový produkt spadá do kategorie GRAS. Tento model firmám samozřejmě vyhovuje, neboť zaručuje, že cesta produktu z laboratoře na pulty obchodů nebude dlouhá a „zbytečně“ komplikovaná.

Prověřování vlivu GM plodin na životní prostředí není o nic přísnější. Osvědčení o ekologické bezpečnosti ve Spojených státech vydává ministerstvo zemědělství, které však doposud neodmítlo ani jednu žádost o registraci nové GM plodiny! I americké ministerstvo zemědělství je odkázané výhradně na studie vypracované osivářskými společnostmi. Jako perličku lze uvést, že současná ministryně zemědělství, Ann Venemanová, působila ve správní radě firmy Calgene Inc. (dnes vlastněné největší biotechnologickou společností Monsanto) a ředitel odboru kontroly GMO při zdravotní inspekci ministerstva zemědělství, Neil Hoffman, zase pro změnu pracoval pro firmu Paradigm Genetics.

Mýtus č. 3: Pěstování GM plodin umožní snížit či dokonce eliminovat spotřebu toxických postřiků. Proto je i výhrou pro životní prostředí.
Opak se jeví pravdou. Podle každoročně aktualizované studie amerického ministerstva zemědělství se za posledních devět let, kdy se ve Spojených státech GM plodiny pěstují, spotřeba postřiků zvýšila o desítky tisíc tun.

V současné době je přibližně 80% GM plodin na trhu tzv. herbicid tolerantní (tj. snese více postřiku proti plevelům), zbytek pak insekticidní (rostliny si samy produkují jed proti škůdcům).Nejrozšířenější GM plodinou je přitom herbicid tolerantní sója (tzv. Roundup Ready), která je uzpůsobena tomu, aby odolávala nejprodávanějšímu herbicidu firmy Monsanto, Roundupu. Podle již zmiňované studie používají farmáři pěstující Roundup Ready sóju dvojnásobně více herbicidů než farmáři, kteří pěstují konvenční odrůdy. A tento nepoměr se bude nadále zvětšovat.

Méně početnou skupinou GM plodin jsou tzv. Bt plodiny (převážně Bt kukuřice). Ty dokáží produkovat svůj vlastní insekticid, což snižuje nutnost postřiků. Na první pohled dobrá myšlenka, jenže ani zde není mnoho důvodů k optimismu. Bacillus thuringiensis (Bt) – přírodní půdní bakterie, která hubí určitý druh škodlivého hmyzu – je jedním z nejbezpečnějších známých insekticidů, jenž je po mnoho let používán jako postřik i ekologickými zemědělci. Tím, že u geneticky upravených Bt plodiny je tento toxin přítomen v každé buňce rostliny, dochází k jeho nadprodukci v přírodě. To s velkou pravděpodobností povede ke stavu, kdy se škodlivý hmyz stane vůči Bt resistentním. Zemědělství tak může ztratit jeden z velmi účinných nástrojů.

Mýtus č. 4: GMO pomůže zemědělcům a rozvoji venkovských oblastí.
I tento argument se zatím ukazuje jako mylný. Podívejme se opět do Spojených států, kde mají s pěstováním GMO již několikaletou zkušenost.

Náklady i výnosy zemědělců, kteří pěstují konvenční a GM plodiny, jsou přibližně stejné. Američtí farmáři však kvůli pěstování GMO ztratili celý evropský trh s kukuřicí, neboť EU odmítla vystavit evropské spotřebitele zbytečnému riziku. I proto se farmáři nedávno rezolutně postavili proti úmyslům Monsanta experimentovat s Bt pšenicí. Obávali se, že v Evropě přijdou i o trh s touto důležitou komoditou.

Smluvní podmínky o používání GM osiva nejsou z pohledu zemědělců také nijak přátelské. GM osivo je totiž chráněno patenty a jako „duševní vlastnictví“ biotechnologických firem tedy nenáleží zemědělci, který ho zasadí. Pro zemědělce je tím pádem nezákonné provádět staletími prověřenou praxi, tedy ušetřit část úrody jako osivo pro další sezónu. Zvláště v zemích Třetího světa je tento způsob hospodaření pravidlem.

Ve Spojených státech a Kanadě se dostalo „partnerství“ Monsanta s venkovem do stádia, kdy si firma najímá soukromé vyšetřovatele, jejíchž úkolem je krást rostliny na polích farmářů, kteří si u Monsanta osivo nekoupili. Monsanto tak zjišťuje, zda tito farmáři náhodou nepěstují jeho geneticky modifikované plodiny. A nejen to. Monsanto zároveň nabádá své zákazníky, aby mu dali vědět v případě, že podezírají své sousedy z pěstování GMO, aniž by za něj zaplatili. Již se vyskytly případy farmářů, kterým nejenže byla bez jejich viny kontaminována pole, ale k tomu ještě mají na krku žalobu od Monsanta. Z takovéhoto obtěžování mohou mít zemědělci prospěch pouze v případě, že mají rádi život v policejním státě.

Mýtus č. 5: GMO je jedinou nadějí, jak nasytit rostoucí světovou populaci.
Toto je asi nejvíce používaný argument, který díky svému citovému podtextu dokáže přesvědčit mnoho váhajících.

Hlad a podvýživa jsou skutečně vážným světovým problémem. Není to však způsobeno nedostatkem potravin, ale jejich nerovnou distribucí. Podle údajů Programu potravinové pomoci při OSN se v současné době ve světě vyprodukuje tolik potravin, že by dokázaly dostatečně nasytit každého člověka na této planetě. Přesto téměř jedna miliarda lidí nadále hladoví, protože si potraviny ani půdu nemůže dovolit koupit, či k nim nemá přístup.

Pokud se z většiny primárních zdrojů zemědělství stane „duševní vlastnictví“ několika málo biotechnologických společností, problém hladu se nevyřeší, ale bude spíše eskalovat. Je naivní předem počítat s nějakým altruismem osivářských firem. Vždy bude platit: nemáš peníze, tedy nezaseješ.

Závěrem bych chtěl zdůraznit zásadní věc, kterou je nutné brát vždy v úvahu: na rozdíl od chemické kontaminace, která se dá lokalizovat, je šíření GMO procesem nevratným, neboť se jedná o živé organismy, které rostou, množí se, mutují a migrují. Z tohoto důvodu může genetická kontaminace napáchat daleko větší škody. Mějme vždy též na paměti slova harvardského profesora genetiky Richarda Lewontina, který pro New York Times Magazine řekl: „Nikdo dnes nedokáže přesně říct, jaký dopad může mít GMO na životní prostředí. O tom, jak se organismy z DNA vyvíjejí, víme zatím tak strašně málo, že mě samotného by velmi překvapilo, kdybychom v budoucnosti nedostávali jeden tvrdý úder za druhým.“

Martin Kloubek, Greenpeace

Článek byl publikován v Literárních novinách